S Alianou jsem se setkala u svého táty. Kamarádí se spolu a jednu dobu se k němu chodila učit hrát na housle. To je celá Aliana – i když spoustu věcí umí, učí se pořád něco dalšího. Nestačí jí, že je herečka, režisérka, spisovatelka, psychoterapeutka a že maluje. Pouští se do hromady dalších věcí, a to s velkým nadšením a kuráží.

Přesně takhle bychom se my měli pustit do čtení její knihy o výchově dětí, která se jmenuje Putování krajinou rodičovství. Chce to totiž opravdu odvahu si připustit, že hlavní věcí při výchově dětí je vychovávat sám sebe.

Aliana to vysvětluje takhle: „Není možné naučit naše děti něco, co sami nežijeme. (…) Pokud si přejeme, aby naše děti byly statečné, ale sami máme strach, co jim předáme? Odvaha to rozhodně nebude…”
Takovýhle přístup k dětem je poctivý a férový. Od svých dětí přece nemůžeme chtít něco, co jsme sami nedokázali, nezdá se vám? I když právě tohle někteří rodiče dělají.

Co kromě nás samých ještě můžeme dětem dát? Podle Aliany jsme my rodiče něco jako průvodci, kteří dětem ukazují, jaké možnosti v životě mají. Při tom jim ponechávají svobodu volby. Děti se tak učí nést důsledky svého jednání, což je velmi důležité pro to, aby vyzrály a skutečně dospěly.

K téhle knížce se čas od času ráda vracím, abych si připomněla pár základních rad: nefňukám náhodou moc často nad svými problémy a nedělám ze sebe oběť? Mám vůči sobě úctu a pečuju o sebe, nebo se honím jako šílená, abych uspokojila přání druhých, a při tom zapomínám sama na sebe? To, co mi vadí na mém dítěti, není náhodou to samé, co mi vadí na sobě? V knížce je spousta jednoduchých a zábavných cvičení, jejichž pomocí můžeme zkusit opustit zajeté koleje. Na změnu není nikdy pozdě.

Aliana říká, že v našich dětech se zrcadlíme, tedy vidíme sebe samé. Když se do toho zrcadla pořádně podíváme, leccos se o sobě dozvíme a pak s tím můžeme pracovat. Proto je rodičovství tak zajímavá životní etapa, fascinující průzkum vlastního nitra a odemykání pokojů, o nichž jsme ani netušili, že k nim máme klíč.

Tahle knížka je pro mě školou životní moudrosti, kterou Aliana dokáže předávat lehce a s vtipem.
E-kniha je k dostání tady: https://provedomyzivot.cz/produkt/putovani-krajinou-rodicovstvi-e-kniha/.

A na závěr odkaz na jednu krásnou večerní meditaci pro děti, kterou Aliana vymyslela a namluvila. Zkuste ji pustit dětem, když se jim večer nechce spát a žadoní ještě o jednu pohádku. Po tomhle zaručeně usnou (a vy možná taky):
https://www.youtube.com/watch?v=inDocN5Hhec

Někdy si říkám, jestli budu mít ještě o čem psát. Dcera roste a je čím dál rozumnější, takže s ní mám čím dál méně práce (legrace je s ní naštěstí pořád stejná, přece jen do puberty je daleko, i když…). Poměrně rychle jsem se však přestala bát, že budu mít nedostatek témat. Jak totiž Eliška vyspívá, sice už problémy nevycházejí z ní, ale naopak k ní přicházejí.
To, co teď řeším, není můj vztah s Eliškou, ale její vztahy s ostatními a obecně její život ve společnosti. Je to normální, protože její svět se z rodiny rozšířil na školu a blízké okolí. Stává se z ní stále komplikovanější bytost a když se jí stane něco, co se jí nelíbí, už nevřeští a a nevzteká se, ale jednoduše to se mnou chce probrat (což může být někdy docela složité). Celý příspěvek →

Toltékové už sice dávno zmizeli v propadlišti dějin, převálcováni jinými civilizacemi, ale zdá se, že po nich kromě soch a pyramid ještě něco zůstalo. Slavné čtyři dohody jsou sice historicky nedoložitelné, ale i tak fungují. Minulou neděli jsem byla s Eliškou na divadelní hře, která dokázala tato moudra dětem ve vtipné podobě předat.
Všechny děti v publiku se staly malými kouzelníky. Učily se čarovat hůlkou a používat kouzelný plášť a kouzelný klobouk.
Jak fungovala hůlka? Když jste jí zamířili na určitou osobu, říkali jste dotyčnému pouze hezké věci. Děti si vyzkoušely, jak se pod vlivem hůlky dokázal někdo proměnit. Pozitivní chvála z něj udělala roztančeného a veselého člověka, který náhle získal sebedůvěru. Pod tíhou negativní kritiky bez hůlky se naopak proměnil v nešťastnou hroutící se trosku. Hůlka děti naučila, jakou sílu mohou příjemná slova mít, a jak je důležité nad nimi přemýšlet, než se vypustí z úst.
Druhou dohodu, která zní, že si nic nemáme brát osobně, vyjadřoval kouzelný plášť. Plášť chrání před slovními útoky a nedopustí, aby se skrze něj k člověku dostala zlá slova. Díky němu děti pochopily, že to, co si o nás myslí ostatní, jsou pouze jejich představy o nás. Pravda o nás se uchovává v nás samých a nemáme ji hledat v druhých.
Kouzelný klobouk aneb třetí dohoda je magickou pomůckou pro všechny úzkostlivce v pokročilém stádiu paranoi. Pro ty, kteří si vždycky představují to nejhorší, co jim našeptává neutišitelný hlas v jejich hlavě. Nikdo mě nemá rád a všichni si o mně myslí jen to špatné! Klobouk nás učí používat rozum a zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají. Řešit situace tím, že se ptáme, abychom se dobrali pravdy, místo toho, abychom se iracionálně děsili. Nevytvářejte si žádné domněnky!
Děti si vyzkoušely kouzelné předměty a na závěr se z nich stali šikovní kouzelníci. Dokonce tak zkušení, že mohly své pomůcky odložit a ukrýt je ve svém nitru. Neviditelnou hůlku, plášť a klobouk tak nosí pořád s sebou.
Na závěr představení ještě děti objevily poslední dohodu o tom, že máme všechno dělat, jak nejlépe dovedeme. To je dobrá rada pro sebebičující se perfekcionisty, kteří po sobě požadují nadlidské výkony. Říct si, že to prostě zkusím, jak nejlíp dovedu, je oproti tomu docela úleva.
Hra mi připadala geniální nejen pro děti, ale i pro dospělé. Plášť má Eliška naprosto neprůstřelný a klobouk jí drží pevně na hlavě. Ještě jen zlepšit tu hůlku, aby mi odpověděla pozitivně, když jí řeknu, ať jde uklidit nádobí…

Nedávno jsme byly s Eliškou na karnevalové oslavě u mě v práci. Tradičně tam chodí děti zaměstnanců a je zajímavé pozorovat, jak šedivými chodbami poletují děti v pestrých maskách. Při čekání na kouzelnické představení jsem si je prohlížela. Eliška byla za robota, což mělo tu výhodu, že mohla dělat různé legrační roboťácké pohyby, mluvit jako automat a po každém zmáčknutí tlačítka udělat nějakou blbost. Že je to taky maska genderově neutrální, jsem si uvědomila až při pohledu na ostatní kluky a holčičky. Celý příspěvek →

Nevím, jak to máte vy, ale pro mě je těžké rozeznat hranici, kde končí pozitivní motivace dětí a začínají příliš vysoké nároky. Na téhle hranici balancuju jako provazochodec na tenkém laně a bojím se, že slítnu dolů. Samozřejmě nechci, aby se dcera za nějakých dvacet let svěřovala u psychologa, že její matka nikdy nevěřila, že něco dokáže. Nebo že toho po ní naopak chtěla moc. Celý příspěvek →

Mysleli jste někdy na to, jaké by to bylo, kdyby vám někdo neustále do nejmenších detailů přikazoval, co máte dělat? V kolik máte vstávat, co si máte vzít na sebe, kam máte jít, v kolik se vrátit domů, co budete jíst a v jakém množství (ať vám to chutná, nebo ne), kdy si půjdete čistit zuby a umýt se a v kolik hodin půjdete spát. A běda, jestli hned neusnete! Celý příspěvek →

Někteří psychologové tvrdí, že dětem se má od určitého věku (který blíže nedefinují) říkat o Mikulášovi, Ježíškovi apod. pravda. Tedy že neexistují a ve všech těch úžasných dárcích máme ve skutečnosti prsty my – rodiče. I když jim totiž budeme lhát, ony se tu pravdu stejně jednou dozvědí. A pak si řeknou, že už nám pravděpodobně nemůžou věřit v ničem.

Upřímně řečeno, je nutné děti nutit, aby věřili v existenci kojence, který ověšen dárky létá z jedné domácnosti do druhé? Co když v dětech vyvoláváme nerealistickou představu, že si stačí něco přát a ono se nám to vyplní? Budou pak schopné čelit reálnému životu? Nebudou náhodou v dospělosti pouze ležet na břiše a čekat, až jim nějaká okřídlená bytost všechno zadarmo donese? Místo toho, aby usilovaly o existenční nezávislost?

Jasně, trochu to přeháním, ale něco na tom bude. Minimálně je důležité dětem říkat pravdu, aby nám mohly věřit, že na to, co jim tvrdíme, je fakt spoleh.

Jelikož Eliška dosáhla sedmi let, rozhodla jsem se, že je načase ji s pravdou seznámit. Při její nekompromisní povaze je mi jasné, že by mi každý nesmysl, kterým bych ji krmila příliš dlouho, jen tak neodpustila.

Nejdřív opatrně prověřuju, jaká je aktuální situace.
„Eliško, věří děti ve škole, že dárky nosí Ježíšek?“
To pro případ, že už si to mezi sebou dávno řekly a já tady dělám z komára velblouda.

„No jasně, kdo jiný by je nosil?“ zní suverénní odpověď. Zdá se, že jejím přesvědčením zatím nic neotřáslo. Nedávno Eliška bravurně smetla ze stolu teologickou diskusi o tom, zda mají ateisti pravdu či ne. Důkazem boží existence jsou pro ni každoroční dárky od Ježíška pod stromečkem.

Asi to nebyla úplně chytrá otázka, protože Elišku pojme podezření a výhrůžně se mě zeptá: „Mami, jestli ty dárky nenosí Ježíšek, tak kdo by to byl? Jestli jsou to rodiče, tak…“

Tak mám problém, to je mi jasné. Na chvíli zatoužím být japonskou matkou. Nebo matkou v jakékoli jiné kultuře, která děti nezatěžuje nesmyslnou vírou v něco, co neexistuje, jen aby se jim udělala takzvaně radost. Kterou by z dárků měly stejně, i kdyby je dostaly od prostých, nudných, nelétajících lidí, kteří je zcela banálně koupí v obchodě, vylezou po schodech do patra a odemknou si klíčem dveře. Místo toho, aby se dovnitř dostávali oknem nebo komínem jako profesionální delikventi.

U nás doma se mísí dva odlišné kulturní koncepty, Mikuláš a Štědrý den. Když žijete v Bruselu, už nejméně týden dopředu narážíte všude ve městě na několik Mikulášů denně. Ale k sobě domů z nich žádného nedostanete, to se tady nedělá. Eliška proto očekává, že dárky od něj najde ráno pod stromečkem.

Každé ráno se běží podívat, jestli už tam Mikuláš něco nenechal. I když se jedná o nadpřirozenou bytost, nebo možná právě proto, Eliška se bojí, že si Mikuláš může splést datum.

„Mohl by to přinést dřív,“ tvrdí mi. Nebo nedejbože později, ale to si pro jistotu nepřipouští.

„Zase nic,“ hlásí mi jako každý den. „Ale jdu se podívat ještě jednou, třeba je to tam někde zastrčené,“ řekne s takovou nadějí v hlase, že se nechám strhnout i já.

„Tak co?“ volám na ni nedočkavě, jako by tam něco mohlo být. Vím, že Mikuláš je až zítra a že jsem pod stromeček ještě nic nedala, ale z nějakého nepochopitelného důvodu tomu na chvíli uvěřím. Že jsou dny, kdy vás nějaká létající či jiná nadpřirozená bytost obdaruje jen proto, aby vás na chvíli učinila šťastným. A vy proto nemusíte udělat vůbec, ale vůbec nic.

Zase jsem tu pravdu nezvládla. Nechám to zbaběle na příští rok.

Má dcera dosáhla sedmi let a z Karlíka a Sofinky už trochu vyrostla. Sice si pořád ráda poslechne o tom, jak se Sofinka stavěla na hlavu, protože nechtěla psát domácí úkoly, ale už tyhle příběhy v podstatě nepotřebuje. Neválí se po zemi a bezhlavě neprotestuje, jako to dělají menší děti. Místo toho argumentuje, když se jí něco nelíbí. Dá se s ní dohodnout.
Vymyšlené postavy ji však provázejí dál. Pomáhají jí vyrovnat se s tím, co jí nevoní, ale co nemůže nijak změnit. Proměňují šedou realitu v jedno nekončící úžasné dobrodružství. Na Karlíkovi a Sofince se naučila rozvíjet svou představivost a teď toho využívá na plné pecky.
Dám vám jeden příklad. Eliška by třeba moc chtěla mladšího sourozence. Nejdřív na mě vyvíjela značný nátlak, abych v tomhle směru něco podnikla. Odolala jsem a Elišce došlo, že na to musí jinak. Když jsem jí sourozence nepořídila já, postarala se o to sama. A vymyslela si hned tři.
Její imaginární sourozenci mají pečlivě rozdělené role a každý představuje určitý povahový typ. Nejstarší kluk Lolek pořád zlobí, otravuje a jeho výchova dá spoustu práce. Prostřední sestra Pipi je hodná a poslušná – typická trpitelka, která musí snášet vylomeniny staršího výlupka. Je trochu nevýrazná a vždy ve stínu svého sourozence. Projevuje se výhradně tak, že si na něj stěžuje a žaluje.
Nejmladší je roztomilé miminko Filípek, o které je třeba se starat a chránit ho před žárlivými výpady nejstaršího. Eliška pečlivě sleduje jeho pokroky, hlavně v mluvení a v chození, a jásá, jak se zdárně vyvíjí (v podstatě už pět minut po porodu miminko plynně hovoří a pro všechno si dojde samo, což by určitě potěšilo spoustu rodičů).
Nejstarší bratr Lolek se musí pořád kárat a trestat a Eliška pro něj vymýšlí docela kruté tresty. Nedávno ho pověsila na dopravní značku na ulici, protože hrozně zlobil, a šly jsme bez něj do bazénu. Zůstal tam přivázaný dvě hodiny a když jsme šly zase zpátky domů, Eliška si pohrávala s myšlenkou, že by ho tam nechala přes noc. To jsem jí ale zatrhla, nejsme přece sadisti. Nicméně nám tenhle zlobivý brácha velmi zpestřuje nudnou cestu na plavání.
Eliška se díky téhle sbírce sourozenců dokázala vyrovnat se svou nesplnitelnou touhou hrát úlohu nejstarší sestry. Frustrace se proměnila v nesmírně živou hru, která ji obohacuje a naplňuje.
Dokázali bychom to my dospělí taky? Vymyslet si třeba hodného šéfa, který nás pořád chválí a zvyšuje nám plat? Nebo ideálního partnera, který je sexy, i když myje nádobí, postará se o děti, nikdy nám neodporuje a bezmezně nás miluje? Hmm….. asi to už nedokážeme a je vlastně lepší, když se neuspokojivé situace ve svém životě snažíme změnit. Děti ale o sobě můžou rozhodovat poměrně málo a musí se neustále přizpůsobovat situacím, které si sami nezvolily. A proto útěšné představy potřebují. Ať si to užívají co nejdéle…

Když mi moje dítě odporuje, neposlouchá mě, ignoruje mě a zkrátka jsem pro něj vzduch, představuju si, jaké by to bylo, kdyby mě naopak poslouchalo na slovo. Tahle představa má na mě momentální uklidňující účinek, který právě potřebuju, abych neztratila nervy. Většinou zabere natolik účinně, že nezačnu ječet.

Útěšná fantazie vypadá zhruba takhle:
Já: „Ukliď si hračky a půjdeš do postele.“
Dítě okamžitě vstává, začíná uklízet a nadšeně volá: „Ano! Ano! Ano!“ (místo „ne“, „počkej“, „hmmm“ a podobně, což jsou výrazy, které znamenají to samé, totiž ať si trhnu nohou). Přitom mě ještě obdaruje radostným úsměvem, protože dítě–robot mé příkazy vykonává s neskrývaným potěšením. Tímto blažená představa končí.

Realita je taková, že dítě nadále sedí u hraček a nic s ním nehne. Musím mu to xkrát zopakovat (spočítala jsem, že v průměru šestkrát). Po kombinaci slibů a výhružek nakonec udělá to, k čemu ho chci přimět. Francouzi tomuto druhu nátlaku říkají metoda mrkve a hole (la carotte et le bâton), přičemž mrkev je myšlena jako odměna a hůl jako trest.

Nedávno jsem dceři koupila v hračkářství malého psa–robota. Štěká, vrčí, chodí, vrtí ocasem, skáče kotrmelce a vydává různé legrační zvuky. Je důkazem nezastavitelného technického pokroku naší civilizace. Je schopný dokonce napodobit i splachování záchodu. Eliška už dlouho touží po psovi a jelikož si nedokážu představit, že bych ke všem svým povinnostem matky živitelky a spisovatelky ještě třikrát denně venčila psa, dohodly jsme se na kompromisu pes–robot. Poslouchá na celou řadu různých pokynů a má tu výhodu, že když se vám jeho ňafání a štěkání omrzí, můžete ho prostě vypnout. Co víc – když vás otravuje se na něj jen dívat, můžete ho strčit do skříně.

Ve skříni pes–robot také skončil. Eliška kolem psa skákala dva dny a byla z něj nadšená. Nejvíc se jí kupodivu líbilo, když nedělal to, co měl. Třeba na tlesknutí, po kterém měl skočit pozadu a udělat kotrmelec ve vzduchu, zareagoval tak, že vydával zvuk záchodu. Eliška se popadala za břicho. Robot – a neposlouchá! To byla ta největší legrace. Nicméně robot většinou poslouchal (aby taky ne, za ty peníze, co jsem za něj dala) a Elišku postupně přestal bavit. Skončil vypnutý a zavřený ve skříni.

Možná, že kdyby mé dítě poslouchalo jako robot, taky by mi to po nějaké chvíli přestalo připadat jako úžasná zábava. Kdo by chtěl žít s robotem, jehož reakce jsou naprosto předvídatelné? S živým dítětem vám sice občas tečou nervy, ale soužití s ním je daleko zajímavější. Nikdy nevíte, co ho zrovna napadne. Jestli vás třeba v neděli v půl sedmé nebude tahat z postele, protože si chce hrát na kosmonauty. V tu chvíli byste ho sice asi nejradši vypli a strčili do skříně, jenže – kdo jiný na světě by chtěl potom s váma vyrazit na Měsíc v takovou nemyslitelnou hodinu?

Ale teď vážně. Když budete dítě cepovat, aby bez řečí dělalo to, co po něm chcete, můžete ho k těm robotům posunout. A až vyroste, začnou třeba slepě poslouchat jinou autoritu. Což může být větší průšvih, protože to už nebude celkem neškodný rodič, ale třeba nějaký šílený vůdce ovládající masy. V minulém století jsme si v Evropě s pár takovými exempláři docela užili. Úspěch diktátorů totiž kromě spousty jiných faktorů závisí taky na tom, jak vychováváme naše děti. Tahle myšlenka nenapadla jenom mě. Píše se o ní v mé oblíbené knížce Respektovat a být respektován.

Strašně dlouho mi trvalo, než jsem se naučila zacházet se vztekem. Odmala mě učili, že vztekat se je něco špatného. Něco, co bych se měla naučit ovládat. Něco, čím můžu ostatním ublížit a kvůli čemu můžu ztratit lásku svých bližních. Taky vám rodiče balili kufr a posílali vás z domu, když jste zlobili? Dodneška si na ty děsné scény v předsíni pamatuju.

Tahle metoda na mě fungovala tak účinně, že jsem nejenom přestala zlobit, ale zapomněla jsem dokonce, jak SE ZLOBIT na někoho jiného. Jako by mě nikdy nic nedokázalo rozhodit. Uvnitř mě to samozřejmě vřelo, ale na povrch to nebylo vidět. Vztek bloudil mým vnitřním labyrintem a neuměl najít cestu ven.

Trvalo mi spoustu let, než jsem pochopila, že vztek má hodně pozitivních vlastností. Že působí jako obrana a zastraší toho, kdo by vám chtěl ublížit nebo vás zmanipulovat. Je to v podstatě živočišná reakce, jako když dikobraz nastaví ostny a lvovi se zježí chlupy. Než jsem dokázala vztek projevovat, byla jsem jako dikobraz bez ostnů a lev bez hřívy. Bezbranná a zranitelná. Každý, kdo mi chtěl ukázat, že je silnější než já, mě mohl převálcovat. Já jsem tomu čelila křečovitým úsměvem, který samozřejmě agresora nedokázal zastavit. Při tom jsem čekala, až mě někdo zachrání. Jenže v džungli zvané život se musíte naučit zachraňovat se sami.

A tak jsem začala vztek v sobě hledat. Víte, jak je těžké se naučit zakřičet, když už jste dvacet let nezařvali? Hlasivky na to nejsou zvyklé. Ale hlavně jsem začala vztek jinak chápat. Jako přirozené vyjádření silných emocí. A emoce je třeba přijímat. Jediné, čeho bychom se měli bát, je to, že v nás zůstanou uzamčené a budou nás hlodat zevnitř.

Díky tomu všemu jsem začala i jinak vnímat vztek svého dítěte. To, že se válí po zemi a řve, neznamená, že já jsem špatná matka, která ho nedokáže správně vychovat, ale to, že se mu něco nelíbí. Místo na sebe jsem se začala soustřeďovat na to, jakou neuspokojenou potřebu vztek dítěte vyjadřuje.

O potřebách se dá totiž mluvit. Rodič může vysvětlit, proč je může nebo nemůže uspokojit. Několika jednoduchými slovy. Děti jsou chápavější, než si myslíme. A pokud se přece dál vztekají, můžeme jim pomoct vztek vyventilovat nějakým účinným, ale neškodným způsobem.

Naprosto geniální je obyčejné bušení do polštářů. Bušte do nich spolu s dítětem a ukazujte mu, jak se vám po tom uleví. Uleví se i jemu. Důležité je, aby se za svůj vztek dítě nestydělo a nemělo z něj pocit viny, jako jsem ho celá dlouhá léta měla já.

Vztek přece není nic víc, než pouhá emoce. A emoce nejsou pozitivní ani negativní. Pouze JSOU. A právě díky nim jsme zajímaví, vnitřně bohatí, složití a citliví lidé. Stejně jako naše děti.