Mysleli jste někdy na to, jaké by to bylo, kdyby vám někdo neustále do nejmenších detailů přikazoval, co máte dělat? V kolik máte vstávat, co si máte vzít na sebe, kam máte jít, v kolik se vrátit domů, co budete jíst a v jakém množství (ať vám to chutná, nebo ne), kdy si půjdete čistit zuby a umýt se a v kolik hodin půjdete spát. A běda, jestli hned neusnete!
I o tomhle je totiž dětství, ta zdánlivě bezstarostná a šťastná doba, na niž budete do konce života se slzou v oku nostalgicky vzpomínat. Dobře si pamatuju, jak mě to štvalo a že jsem dětství kvůli tomu nepovažovala za dobu nijak příjemnou. Dokonce ani tu slzu v oku nemám. Prostě jsem jen spoustu let čekala, až vyrostu a budu si konečně moct dělat, co chci.
Tu hromadu příkazů a zákazů asi vydrží opravdu jen děti, zatímco nám dospělým by z toho hráblo. Snažím se si představit, že by to bylo naopak a u nás doma měla hlavní slovo má sedmiletá dcera. Co takhle si občas vyměnit role a vyzkoušet si, jaké by to bylo, kdybychom se ocitli na místě toho druhého? Třeba by nám to pomohlo pochopit, jak se děti cítí, když se k nim určitým způsobem chováme. A pro děti by zase bylo zajímavé, kdyby si mohly vyzkoušet, co to znamená být dospělý.
Vždyť ony to dělají vlastně pořád. Hrají si na maminky nebo na superhrdiny zachraňující lidstvo, což jsou do náročnosti dvě velice blízké role. Eliška si například vymyslela velkou fiktivní rodinu, má manžela Jirku, dvě malé děti, které zlobí, a přibližně každý druhý den porodí další miminko. Je to dobrá hra, učí ji starat se o druhé a ne pouze přijímat. Co kdybychom si někdy i my dospělí občas zahráli na děti a zjistili, co nám to přinese?
Nedávno u nás proběhla takováhle zajímavá výměna rolí. Pár měsíců jsem se snažila dávat Elišce hodiny klavíru. Co hodiny – pětiminutovky. Víc to se mnou nevydržela. Zdálo se, že jí budu muset ruce přilepit ke klávesnici a připoutat ji k židli, jinak ji k hraní nedonutím. Byly jí z duše odporné jakékoli mé pokyny, rady a opravování. Jednala jsem pedagogicky, vymýšlela zábavné hry, na jazyku měla med a v duši jed.
Nakonec jsem to vzdala a našla jí učitelku klavíru. Když jsem to Elišce oznámila, skákala radostí metr vysoko: „Hurá, budu mít jinou učitelku než tebe!“ Zasadila tím ránu mé hrdosti, ale koneckonců hrdost je mi fuk, hlavně ať se Eliška naučí hrát.
Na první hodině byla s paní učitelkou naprosto vzorná, soustředěná a totálně nadšená z toho, že dělá ty samé věci, ke kterým jsem ji předtím nemohla donutit. Paní učitelka spokojeně odkráčela s tím, jak úžasně zapálenou a muzikální má žačku.
Po této první hodině Eliška nabyla přesvědčení, že je přinejmenším klavírní virtuoz a skladatel hodný Beethovena, to vše v jedné osobě. Vymyslela si vlastní skladbičku a oznámila mi, že teď bude učit hrát na klavír ona mě. Pozorně sledovala, jak si ke klavíru sedám a jestli náhodou nedělám něco špatně (podotýkám, že mám za sebou šestnáct let hraní). Pak mi poručila, ať se pěkně soustředím a zkusím zahrát její výtvor. Naštěstí se mi to povedlo hned napoprvé, jinak by asi byl mazec. Od Elišky jsem dostala mírnou pochvalu (to já ji teda chválím s větším nadšením). Při tom používala ta samá slova, co já, jako by mě v roli matky kopírovala. V tu chvíli jsem na vlastní kůži jsem pocítila, že tahle osoba o mě rozhoduje úplně ve všem.
Začala jsem přemýšlet nad tím, jestli by se mi líbilo, aby mě vlastní matka učila hrát na klavír. Kromě toho, že by mě porodila, naučila by mě chodit a mluvit, mě ještě honila do hraní a poučovala o milionu dalších věcí? Asi bych si od ní občas potřebovala odpočinout… A nebo by bylo fajn mít za učitele někoho jiného.