Má dcera dosáhla sedmi let a z Karlíka a Sofinky už trochu vyrostla. Sice si pořád ráda poslechne o tom, jak se Sofinka stavěla na hlavu, protože nechtěla psát domácí úkoly, ale už tyhle příběhy v podstatě nepotřebuje. Neválí se po zemi a bezhlavě neprotestuje, jako to dělají menší děti. Místo toho argumentuje, když se jí něco nelíbí. Dá se s ní dohodnout.
Vymyšlené postavy ji však provázejí dál. Pomáhají jí vyrovnat se s tím, co jí nevoní, ale co nemůže nijak změnit. Proměňují šedou realitu v jedno nekončící úžasné dobrodružství. Na Karlíkovi a Sofince se naučila rozvíjet svou představivost a teď toho využívá na plné pecky.
Dám vám jeden příklad. Eliška by třeba moc chtěla mladšího sourozence. Nejdřív na mě vyvíjela značný nátlak, abych v tomhle směru něco podnikla. Odolala jsem a Elišce došlo, že na to musí jinak. Když jsem jí sourozence nepořídila já, postarala se o to sama. A vymyslela si hned tři.
Její imaginární sourozenci mají pečlivě rozdělené role a každý představuje určitý povahový typ. Nejstarší kluk Lolek pořád zlobí, otravuje a jeho výchova dá spoustu práce. Prostřední sestra Pipi je hodná a poslušná – typická trpitelka, která musí snášet vylomeniny staršího výlupka. Je trochu nevýrazná a vždy ve stínu svého sourozence. Projevuje se výhradně tak, že si na něj stěžuje a žaluje.
Nejmladší je roztomilé miminko Filípek, o které je třeba se starat a chránit ho před žárlivými výpady nejstaršího. Eliška pečlivě sleduje jeho pokroky, hlavně v mluvení a v chození, a jásá, jak se zdárně vyvíjí (v podstatě už pět minut po porodu miminko plynně hovoří a pro všechno si dojde samo, což by určitě potěšilo spoustu rodičů).
Nejstarší bratr Lolek se musí pořád kárat a trestat a Eliška pro něj vymýšlí docela kruté tresty. Nedávno ho pověsila na dopravní značku na ulici, protože hrozně zlobil, a šly jsme bez něj do bazénu. Zůstal tam přivázaný dvě hodiny a když jsme šly zase zpátky domů, Eliška si pohrávala s myšlenkou, že by ho tam nechala přes noc. To jsem jí ale zatrhla, nejsme přece sadisti. Nicméně nám tenhle zlobivý brácha velmi zpestřuje nudnou cestu na plavání.
Eliška se díky téhle sbírce sourozenců dokázala vyrovnat se svou nesplnitelnou touhou hrát úlohu nejstarší sestry. Frustrace se proměnila v nesmírně živou hru, která ji obohacuje a naplňuje.
Dokázali bychom to my dospělí taky? Vymyslet si třeba hodného šéfa, který nás pořád chválí a zvyšuje nám plat? Nebo ideálního partnera, který je sexy, i když myje nádobí, postará se o děti, nikdy nám neodporuje a bezmezně nás miluje? Hmm….. asi to už nedokážeme a je vlastně lepší, když se neuspokojivé situace ve svém životě snažíme změnit. Děti ale o sobě můžou rozhodovat poměrně málo a musí se neustále přizpůsobovat situacím, které si sami nezvolily. A proto útěšné představy potřebují. Ať si to užívají co nejdéle…