Když mi moje dítě odporuje, neposlouchá mě, ignoruje mě a zkrátka jsem pro něj vzduch, představuju si, jaké by to bylo, kdyby mě naopak poslouchalo na slovo. Tahle představa má na mě momentální uklidňující účinek, který právě potřebuju, abych neztratila nervy. Většinou zabere natolik účinně, že nezačnu ječet.

Útěšná fantazie vypadá zhruba takhle:
Já: „Ukliď si hračky a půjdeš do postele.“
Dítě okamžitě vstává, začíná uklízet a nadšeně volá: „Ano! Ano! Ano!“ (místo „ne“, „počkej“, „hmmm“ a podobně, což jsou výrazy, které znamenají to samé, totiž ať si trhnu nohou). Přitom mě ještě obdaruje radostným úsměvem, protože dítě–robot mé příkazy vykonává s neskrývaným potěšením. Tímto blažená představa končí.

Realita je taková, že dítě nadále sedí u hraček a nic s ním nehne. Musím mu to xkrát zopakovat (spočítala jsem, že v průměru šestkrát). Po kombinaci slibů a výhružek nakonec udělá to, k čemu ho chci přimět. Francouzi tomuto druhu nátlaku říkají metoda mrkve a hole (la carotte et le bâton), přičemž mrkev je myšlena jako odměna a hůl jako trest.

Nedávno jsem dceři koupila v hračkářství malého psa–robota. Štěká, vrčí, chodí, vrtí ocasem, skáče kotrmelce a vydává různé legrační zvuky. Je důkazem nezastavitelného technického pokroku naší civilizace. Je schopný dokonce napodobit i splachování záchodu. Eliška už dlouho touží po psovi a jelikož si nedokážu představit, že bych ke všem svým povinnostem matky živitelky a spisovatelky ještě třikrát denně venčila psa, dohodly jsme se na kompromisu pes–robot. Poslouchá na celou řadu různých pokynů a má tu výhodu, že když se vám jeho ňafání a štěkání omrzí, můžete ho prostě vypnout. Co víc – když vás otravuje se na něj jen dívat, můžete ho strčit do skříně.

Ve skříni pes–robot také skončil. Eliška kolem psa skákala dva dny a byla z něj nadšená. Nejvíc se jí kupodivu líbilo, když nedělal to, co měl. Třeba na tlesknutí, po kterém měl skočit pozadu a udělat kotrmelec ve vzduchu, zareagoval tak, že vydával zvuk záchodu. Eliška se popadala za břicho. Robot – a neposlouchá! To byla ta největší legrace. Nicméně robot většinou poslouchal (aby taky ne, za ty peníze, co jsem za něj dala) a Elišku postupně přestal bavit. Skončil vypnutý a zavřený ve skříni.

Možná, že kdyby mé dítě poslouchalo jako robot, taky by mi to po nějaké chvíli přestalo připadat jako úžasná zábava. Kdo by chtěl žít s robotem, jehož reakce jsou naprosto předvídatelné? S živým dítětem vám sice občas tečou nervy, ale soužití s ním je daleko zajímavější. Nikdy nevíte, co ho zrovna napadne. Jestli vás třeba v neděli v půl sedmé nebude tahat z postele, protože si chce hrát na kosmonauty. V tu chvíli byste ho sice asi nejradši vypli a strčili do skříně, jenže – kdo jiný na světě by chtěl potom s váma vyrazit na Měsíc v takovou nemyslitelnou hodinu?

Ale teď vážně. Když budete dítě cepovat, aby bez řečí dělalo to, co po něm chcete, můžete ho k těm robotům posunout. A až vyroste, začnou třeba slepě poslouchat jinou autoritu. Což může být větší průšvih, protože to už nebude celkem neškodný rodič, ale třeba nějaký šílený vůdce ovládající masy. V minulém století jsme si v Evropě s pár takovými exempláři docela užili. Úspěch diktátorů totiž kromě spousty jiných faktorů závisí taky na tom, jak vychováváme naše děti. Tahle myšlenka nenapadla jenom mě. Píše se o ní v mé oblíbené knížce Respektovat a být respektován.