Přijďte v neděli 13. června do parku Woluwe v 15 hod na čtení, vyprávění a povídání o Sofince a Karlíkovi. Pokud máte knížku, vezměte ji s sebou!

Těší se na vás Veronika a Eliška

Vždycky, když se máme sejít s kamarády a jejich dětmi, tajně se modlím, abych to byla já, na koho vyjde hodný policajt. Kdo že to má být? Přece moje vlastní dítě.

Když se ocitne víc dětí pohromadě, dochází k zajímavému úkazu. Jedno dítě se dříve či později začne chovat příšerně – to je ten zlý policajt. Druhé dítě coby hodný policajt je naopak vzorné k zulíbání. Platí pravidlo, že čím hůř se jedno dítě chová, o to lépe to druhé spolupracuje a je klidnější. Celý příspěvek →

Mám dojem, že se poslední dobou naše úlohy doma prohodily. Ještě donedávna jsem si lámala hlavu s výchovou dcery a hledala rady v knihách. Teď je to naopak. Psychologické knížky totiž začala hltat moje Sofinka. Různé životní problémy chce očividně zvládnout sama, bez mojí pomoci. Popřípadě získat tipy, které by mohla použít na mě jako na matku. K tomu účelu si v knihovně vypůjčila poučné dílko „Jak si vycvičit rodiče“. Musím si ho honem přečíst, abych se připravila na to, co na mě Sofinka chystá.

Občas z ní padají moudra, k nimž já po čtyřicítce teprve pomalu dospívám. Nedávno jsme se bavily o dětech, které se proslavily a ve svém věku už mají rozjetou kariéru v šoubyznysu. Sofinka to s přehledem okomentovala: „Já bych nechtěla být slavná. To bych neměla žádné kamarády, ale jenom fanoušky.“
Sláva je něco, co fascinuje a přitahuje. O tom, že má i svoje stinné stránky, se bohužel nemluví tak často. A tak jsem ráda, že moje Sofinka v tom má jasno a dokáže nahlédnout pod povrch věcí.

Před pár dny jí kamarádka vyhrožovala, že se s ní přestane kamarádit, pokud nebude používat stejně hloupé módní výrazy jako ona. K mému údivu Sofinka tuhle choulostivou situaci vyřešila bravurně.
Odpověděla jí: „Víš co? Já tě nechávám, ať si mluvíš, jak chceš. A i tak můžeš být moje kamarádka.“
Pomohla kamarádce uvědomit si, že když vám jiný člověk vnucuje své způsoby, není to vůbec příjemné. A že přátelství je o tom, dát druhému svobodu, aby mohl být takový, jaký je. Napětí okamžitě povolilo.

Celý život se učíme, jak vycházet s ostatními. Nikdy se nevydávalo tolik knížek, které radí, jak nenásilně komunikovat a řešit konflikty. Naše děti jsou v tomhle směru daleko poučenější, než jsme v jejich věku byli my. A to je dobře. Svět kolem nás se totiž mění.

Světová populace momentálně činí 7,7 miliard a podle odhadů OSN nás bude kolem roku 2050 až 10 miliard. Všichni se spolu budeme muset nějak domluvit, respektovat se a najít společné hodnoty. Nebo začne být na naší planetě zatraceně horko. A nejen kvůli změně klimatu.

Milé děti,

je třeba konečně uvést věci na pravou míru. Nerad o někom říkám něco špatného. Ale musím vám napsat, že dospělí vám lhali. Ten děsivý moment, kdy vám odhalili, že dárky nosí tatínek s maminkou a ne já, miminko zabalené v plenčičkách, byl ostudný podfuk. Mnozí z vás plakali a nechtěli tomu uvěřit. Rodiče vám však nemilosrdně opakovali, že už jste velcí a nastal čas vám říct pravdu. Copak můžete za to, že jste vyrostli? Jako by vás chtěli potrestat za to, že jsou vám pořád malé boty a z rukávů od svetru vám už zase čouhají ruce. A teď chtějí změnit i to, co si nosíte hluboko v sobě. Celý příspěvek →

Nedávno přišla Eliška s nápadem, že by se měly předělat pohádky, neboť v nich něco chybí. Zrovna jsem jí povídala pohádku o skřítcích a došla jsem k bodu, kdy se skřítek nastěhoval ke slečně skřítkové a po čase se jim začali rodit malí skřítci.
„A dělali předtím sex?“ zeptala se věcně Eliška. To je obrat, který se běžně používá mezi dětmi u ní ve škole.
„No, asi jo,“ zaváhala jsem. Celý příspěvek →

Sofinka s Karlíkem si hrozně rádi hráli na nindži. Když se za ně převlékli, připadali si skoro nepřemožitelní. Mohli skákat po stěnách a měli obrovskou sílu. Jejich nepřemožitelnost trvala obvykle do doby, než je maminka zavolala na svačinu. Nebo než jim tatínek nakázal, ať si jdou konečně napsat úkol, který odkládali celý víkend. V tu chvíli byli pro změnu nepřemožitelní rodiče.

Jednoho dne se stalo, že do jejich země vtrhl strašlivý koronindža. Lidé se před ním ukrývali doma a nesměli se s nikým vidět. Co kdyby byl třeba jejich soused nebo kamarád v protějším domě v moci zlého koronindži? Zdálo se, že není komu věřit. Celý příspěvek →

Rodič v cizině čelí paradoxní situaci. Pokud sám určitá, řekněme neslušná slova nepoužívá, dítě se je nemá od koho naučit. Je to dobře, nebo špatně? Na jedné straně je fajn, že takové dítě může mluvit pouze vzorně, protože nic jiného neumí. Nebude nadávat, nebude sprosté, zkrátka bude to takový andílek, kterého bude paní učitelka pochvalně hladit po hlavičce. A nebude domů nosit žádné poznámky v žákajdě.
Jenže si představte, jaké to bude, až takové dítě pojede na prázdniny do Čech. Část národa na něj bude mluvit tak, že mu z toho chudákovi půjde hlava kolem. Až mu někdo začne nadávat, bude se na něj pouze zdvořile usmívat. Nehledě na to, že nepochopí situace, které by pro něj mohly být nebezpečné. A nebude rozumět drsným hláškám ve filmech. Celý příspěvek →

Eliška už minulý rok chtěla, abych jí řekla, jak je to doopravdy s tím Ježíškem a s dárky na Vánoce. Tehdy se mi ale zdálo, že tomu ještě potřebuje věřit. Nicméně letos jí je už osm let a na pravdu dozrála. Jen jsem nevěděla, jak tohle téma nakousnout.
Nakonec se to stalo přímo učebnicově. Stejně jako ve videu Kovyho o tom, jak prožíval Vánoce jako malý kluk, se před Eliškou jeden člen rodiny uřekl. Celý příspěvek →

Za pár dnů bude třicet let od sametové revoluce. Chystá se velká demonstrace na Letné, a tak se pojďme bavit o politice. I s dětma a možná hlavně s nima. Aby z nich jednou vyrostli voliči, kterým nebude šumafuk, kdo tam nahoře sedí.

Děti si v poměrně raném věku dělají vlastní názor na všechno, od lidí až po politiku, protože nás dospělé rádi poslouchají, o čem se bavíme. V tom jsou vycvičení jako tajní agenti. Eliška si vyslechla dost kritik na prezidenta i na premiéra, a tak samozřejmě chce vědět, co tam skřípe.

Na téma prezident:
„Babi, a proč chce pořád dělat toho prezidenta, když už je starý a nemocný?“
„Protože chce být důležitý,“ odpovídá babička.
„Ale přece každý je důležitý! Všichni jsou důležití pro svoji rodinu a svoje kamarády.“
„To máš pravdu.“
„Tak proč to tomu prezidentovi nestačí?“
Eliška velmi rychle kápla na to, co nefunguje v prezidentské kanceláři.

Druhý den pokračoval rozhovor na téma premiéra.
„Mami, a proč ten premiér chce moc?“
„Aby ochránil svoje zájmy a svůj majetek.“
„A jak to, že má takovou moc, když má nemoc?“ (Z čistě jazykového hlediska to je přece protimluv.)
„Nemoc má prezident, Eliško.“
„Má moc a nemoc,“ zasměje se Eliška, protože se jí líbí, jak si jsou ta slova podobná.

Já se tomu nesměju vůbec. Naopak se děsím toho, že moc a nemoc spolu možná souvisejí víc, než by připustil kdejaký jazykovědec.

Proč vlastně politici neběhají po hřišti, nehrají si s kamarádama a nejsou spokojení jako Eliška? Vytváření zákonů je určitě docela zábavná hra sama o sobě. Nemuseli by se ještě navíc obohacovat na úkor ostatních a mohla by jim stačit radost z běhání po schůzích. Stejně jako Elišce stačí to její běhání po hřišti.

My dospělí, přivyklí všeobecně panujícímu cynismu, se tomu už ani nedivíme. Ještě že nám děti občas připomenou, že to není normální.

Zajímalo by mě, jestli se už někdo setkal u svého dítěte s projevy rasismu. Je těžké si to připustit, protože děti jsou přece dobré a nezkažené bytosti, které na svět přicházejí nevinné jako andělíčci. Bohužel to není tak úplně pravda. Možná byly nevinné, když jim byl tak rok, ale od doby v zavinovačce se na ně leccos nečistého nachytalo.

Ačkoli Eliška vyrůstá v liberální, otevřené, nediskriminační, emancipované a tolerantní domácnosti, kdesi se na ni v průběhu jejího sedmiletého života nalepil rasismus. Celý příspěvek →