Někteří psychologové tvrdí, že dětem se má od určitého věku (který blíže nedefinují) říkat o Mikulášovi, Ježíškovi apod. pravda. Tedy že neexistují a ve všech těch úžasných dárcích máme ve skutečnosti prsty my – rodiče. I když jim totiž budeme lhát, ony se tu pravdu stejně jednou dozvědí. A pak si řeknou, že už nám pravděpodobně nemůžou věřit v ničem.

Upřímně řečeno, je nutné děti nutit, aby věřili v existenci kojence, který ověšen dárky létá z jedné domácnosti do druhé? Co když v dětech vyvoláváme nerealistickou představu, že si stačí něco přát a ono se nám to vyplní? Budou pak schopné čelit reálnému životu? Nebudou náhodou v dospělosti pouze ležet na břiše a čekat, až jim nějaká okřídlená bytost všechno zadarmo donese? Místo toho, aby usilovaly o existenční nezávislost?

Jasně, trochu to přeháním, ale něco na tom bude. Minimálně je důležité dětem říkat pravdu, aby nám mohly věřit, že na to, co jim tvrdíme, je fakt spoleh.

Jelikož Eliška dosáhla sedmi let, rozhodla jsem se, že je načase ji s pravdou seznámit. Při její nekompromisní povaze je mi jasné, že by mi každý nesmysl, kterým bych ji krmila příliš dlouho, jen tak neodpustila.

Nejdřív opatrně prověřuju, jaká je aktuální situace.
„Eliško, věří děti ve škole, že dárky nosí Ježíšek?“
To pro případ, že už si to mezi sebou dávno řekly a já tady dělám z komára velblouda.

„No jasně, kdo jiný by je nosil?“ zní suverénní odpověď. Zdá se, že jejím přesvědčením zatím nic neotřáslo. Nedávno Eliška bravurně smetla ze stolu teologickou diskusi o tom, zda mají ateisti pravdu či ne. Důkazem boží existence jsou pro ni každoroční dárky od Ježíška pod stromečkem.

Asi to nebyla úplně chytrá otázka, protože Elišku pojme podezření a výhrůžně se mě zeptá: „Mami, jestli ty dárky nenosí Ježíšek, tak kdo by to byl? Jestli jsou to rodiče, tak…“

Tak mám problém, to je mi jasné. Na chvíli zatoužím být japonskou matkou. Nebo matkou v jakékoli jiné kultuře, která děti nezatěžuje nesmyslnou vírou v něco, co neexistuje, jen aby se jim udělala takzvaně radost. Kterou by z dárků měly stejně, i kdyby je dostaly od prostých, nudných, nelétajících lidí, kteří je zcela banálně koupí v obchodě, vylezou po schodech do patra a odemknou si klíčem dveře. Místo toho, aby se dovnitř dostávali oknem nebo komínem jako profesionální delikventi.

U nás doma se mísí dva odlišné kulturní koncepty, Mikuláš a Štědrý den. Když žijete v Bruselu, už nejméně týden dopředu narážíte všude ve městě na několik Mikulášů denně. Ale k sobě domů z nich žádného nedostanete, to se tady nedělá. Eliška proto očekává, že dárky od něj najde ráno pod stromečkem.

Každé ráno se běží podívat, jestli už tam Mikuláš něco nenechal. I když se jedná o nadpřirozenou bytost, nebo možná právě proto, Eliška se bojí, že si Mikuláš může splést datum.

„Mohl by to přinést dřív,“ tvrdí mi. Nebo nedejbože později, ale to si pro jistotu nepřipouští.

„Zase nic,“ hlásí mi jako každý den. „Ale jdu se podívat ještě jednou, třeba je to tam někde zastrčené,“ řekne s takovou nadějí v hlase, že se nechám strhnout i já.

„Tak co?“ volám na ni nedočkavě, jako by tam něco mohlo být. Vím, že Mikuláš je až zítra a že jsem pod stromeček ještě nic nedala, ale z nějakého nepochopitelného důvodu tomu na chvíli uvěřím. Že jsou dny, kdy vás nějaká létající či jiná nadpřirozená bytost obdaruje jen proto, aby vás na chvíli učinila šťastným. A vy proto nemusíte udělat vůbec, ale vůbec nic.

Zase jsem tu pravdu nezvládla. Nechám to zbaběle na příští rok.