Nevím, jak to máte vy, ale pro mě je těžké rozeznat hranici, kde končí pozitivní motivace dětí a začínají příliš vysoké nároky. Na téhle hranici balancuju jako provazochodec na tenkém laně a bojím se, že slítnu dolů. Samozřejmě nechci, aby se dcera za nějakých dvacet let svěřovala u psychologa, že její matka nikdy nevěřila, že něco dokáže. Nebo že toho po ní naopak chtěla moc.

Eliška moc ráda plave a každou středu ji vodím na kurs plavání. Mým cílem je, aby se neutopila, což se mi nezdá jako nedosažitelná meta. Sama neplavu nijak stylově. V bazénu předvádím jakási primitivní tempa s hlavou vykroucenou nad hladinou, což mi dává vzhled tuleně vykukujícího z mořských vln. Obdivuju všechno, co se Eliška na plavání naučila a vím, že já toho nikdy nebudu schopná. Neumím se potopit na nejhlubší místo v bazénu až na dno a vylovit odtud klíček od šatny, který mě tam Eliška donutila hodit. Ona ho vyloví vždycky. To je velké štěstí, protože jinak by naše oblečení zůstalo zamknuté ve schránce a my musely jít domů v plavkách.

Tohle všechno vysvětluju, aby bylo jasné, že nehoním dceru do věcí, ke kterým by měla odpor, ani netoužím po tom, aby se z ní stala olympijská plavkyně. Když ale Eliška na kursu plavání počtvrté opakovala tu samou úroveň a pořád nepostupovala výš, rozhodla jsem se, že musím zasáhnout. Nebo získá dojem, že se nedokáže něco naučit, což není zrovna dobrá zkušenost. Poprosila jsem jejího učitele o pár soukromých lekcí. Učitel slíbil, že ji na test do další úrovně připraví.

Eliška ochotně trénovala a test se blížil. V den D při převlékání do plavek najednou dramaticky prohlásila, že se bojí. Slyšet tuhle větu od sedmiletého dítěte je opravdu tristní, když si člověk uvědomí, co ještě ho v životě čeká. Přijímačky na vysokou školu, pohovory do zaměstnání… Abych ochránila její nevinnou dětskou duši, radši jsem jí o těchto radovánkách neřekla. Soustředila jsem se na ten zatracený test, kvůli kterému tak stresovala. Aby si nemyslela, že ho musí dokázat jen kvůli mně, vysvětlila jsem jí, že mi nebude vadit, když ho nesloží. Dodala jsem, že i kdyby do konce života plavala jako já, tedy jako tuleň, bude stále má milovaná dcera.

Eliška se na vteřinu uklidnila, ale při nasazování brýlí pateticky zvolala: „Tobě to je jedno, ale mně ne! Musím to dokázat!“ Neodvážila jsem se pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se jí to nepodařilo. Zastrčila jsem jí copánky pod čepici a popřála zlom vaz. Někdy můžeme pro děti udělat jen velmi málo. Pokud se Eliška rozhodla dusit sama sebe, i když já jako matka jsem tak cool, tak co s tím?

S chvěním nakráčela k bazénu a postavila se jako první do řady ostatních třesoucích se dětí. Tenké nožičky jim legračně trčely z plavek a vypadaly dojemně. Nejradši bych je všechny popadla a odvezla někam, kde jsou testy z plavání zakázané. Na pokyn učitele Eliška bez jediného zaváhání skočila do vody. Pozorně sledoval její pohyby a cosi si psal propiskou do sešitu. Nebyla jsem schopná posoudit, jestli plave dobře, nebo ne. Udělalo se mi těžko a zbaběle jsem se odebrala na druhý konec bazénu, abych se na to nemusela dívat. Vlezla jsem do vody a půl hodiny předstírala, že jsem bezstarostný tuleň, který si užívá plavání. Ve skutečnosti se mi svíral žaludek.

Po konci kursu jsem z Eliščina zářícího obličeje poznala, že test složila. Z celé skupiny se to podařilo pouze třem dětem. Ulevilo se mi, protože to znamenalo, že Eliščina sebedůvěra je upevněná a já nemusím řešit její zklamání. Ještě asi hodinu jsme se vesele rochnily ve vodě. Dělala jsem, že chci chytit rybu Elišku, aby mi splnila tři přání a já si ji mohla dát doma do akvária. Zdálo se, že žádné drama už nenastane.

V šatně ale Eliška dostala nezadržitelný záchvat pláče. „Vždyť jsi to dokázala!“ uklidňovala jsem ji. Nechápala jsem, co se děje. Měla by se radovat, a ne brečet! Pak mi došlo, že jí z toho všeho prostě ruply nervy. „Je toho na tebe moc, že jo?“ Eliška, neschopná slova a v slzách, pouze němě přikývla. Uklidnila se, až když jsem jí začala líčit, jaké to bude, až bude žít v akváriu u mě doma coby ryba. Přivést dítě na jiné myšlenky vždycky funguje dobře.

Hm… Zdá se, že přes všechno své úsilí dceru pouze motivovat, ale ne dusit, došlo přesně k té situaci, které jsem se chtěla vyhnout. Eliška začala dusit samu sebe a já jako matka jsem jí v tom nedokázala zabránit. Přinesl jí tenhle stres něco? Překonala ho, nebo ji naopak rozložil? Bude z toho mít trauma, nebo bude na svůj výkon pyšná? To se nejspíš dozvíme za dvacet let, až bude Eliška ležet na Freudově pohovce.

Na otázku, zda dítě motivovat, nebo dusit, bych odpověděla asi takhle: záleží na tom, jakou má dítě povahu. Pokud je přehnaně soutěživé a má silnou potřebu být ve všem nejlepší, je třeba ho brzdit a vysvětlovat mu, že „být pořád první“ není v životě nutné (a taky to není realizovatelné). Pro takové dítě bude každá prohra velmi bolestná a bude se ji muset naučit přijímat. Když se dítě naopak výzvám vyhýbá, bylo by dobré ho nějakým zábavným způsobem do soutěživé situace občas postrčit, aby jí přišlo na chuť. Podat mu to jako hru, před kterou není třeba utíkat a strkat hlavu do písku. Zvýšený adrenalin přece přináší i příjemné pocity!

Cestou z bazénu jsem došla k názoru, že existuje ještě třetí typ dítěte, takzvaný masochista. Ryba Eliška mi totiž oznámila: „Chci chodit plavat tak dlouho, dokud se nenaučím úplně všechno.“ Takže se mám co těšit na příští test…