Někdy si říkám, jestli budu mít ještě o čem psát. Dcera roste a je čím dál rozumnější, takže s ní mám čím dál méně práce (legrace je s ní naštěstí pořád stejná, přece jen do puberty je daleko, i když…). Poměrně rychle jsem se však přestala bát, že budu mít nedostatek témat. Jak totiž Eliška vyspívá, sice už problémy nevycházejí z ní, ale naopak k ní přicházejí.
To, co teď řeším, není můj vztah s Eliškou, ale její vztahy s ostatními a obecně její život ve společnosti. Je to normální, protože její svět se z rodiny rozšířil na školu a blízké okolí. Stává se z ní stále komplikovanější bytost a když se jí stane něco, co se jí nelíbí, už nevřeští a a nevzteká se, ale jednoduše to se mnou chce probrat (což může být někdy docela složité).
Rodičovství je nikdy nekončící duševní gymnastika, která nás nepřetržitě nutí k novým výkonům a klade příčku vždy o kousek výš. My rodiče se musíme přizpůsobovat o to pohotověji, že dnešní děti vyspívají daleko rychleji, než jsme kdy vyspívali my.
A proto se v Eliščiných sedmi letech zabývám takovými srdceryvnými záležitostmi, jako je zamilování, vyznání, odmítnutí a následně zlomené srdce. Nejdřív se mi nechtělo věřit tomu, že by něco takového mohl být v sedmi letech problém. Ale je a nemělo by se to podceňovat.
Dětské lásky nám evokují zrudlé líce, ulízané ofinky, kradmé pohledy a srdíčky pokreslené pijáky. Ve vzpomínkách nám to celé plave v jakési růžové polévce nostalgie, ale vylijme tuhle polévku do do dřezu a vzpomeňme si na to, že skutečnost bývala často úplně jiná.
Za našeho dětství bývalo zamilování terčem krutého posměchu. Živě se mi vybavuje, že „miluješ Karla Vomáčku“ nebo „Helenku Pařízkovou“ bylo na základce oblíbenou nadávkou. Dotčení se proti tomuto obvinění hájili, často marně, a museli snášet další invektivy, jako že si mají například dát pusinku. To bylo považováno za něco stejně tak strašného, jako by se fackovali.
Zamilování bylo zkrátka považované za něco zakázaného a povolovalo se až o mnoho let později. Nejlépe v šestnácti. Tato hranice však postupně klesala stále níž a níž, až dospěla k věku sedmi (i méně let). Nyní si děti, které ještě ani neumějí psát, posílají každý rok valentýnky a své city berou velmi vážně. Vyznávají si lásku, musejí čelit riziku, že budou odmítnuty, a prožívají žárlivost a touhu.
Je sice fajn, že už se jim nikdo neposmívá, ale na druhou stranu se dětské lásky posunuly do roviny lásek dospívajících či přímo dospělých. A děti musí řešit věci, kterým by normálně měly čelit až o mnoho let později.
Nyní je Karel Vomáčka konfrontován s explicitně vyjádřeným vyznáním: „Já tě miluju a co ty? Ty mě taky?“ Jelikož je Karlovi sedm let, neumí malou nápadnici slušně odmítnout a její vyznání gentlemansky zamést pod koberec. Místo toho se nežádoucímu zbožňování brání dětskými zbraněmi, jako třeba pokousáním nebo vylitím polívky do klína ve školní jídelně.
Něco podobného se stalo Elišce. Když jsem jí jednoduše (a naivně) navrhla, ať se teda na Karla Vomáčku vykašle, poslala mě i s mou životní moudrostí kamsi hodně daleko: „To je můj život a ty mi do něj nemáš co mluvit.“ Jen jsem polkla, protože podobné vyjádření jsem od ní očekávala, až bude o pár let starší.
Dívat se na dítě, jak trpí, ať už z důvodu zlomeného srdce nebo něčeho jiného, je pro rodiče dost náročné. A i když bych nejradši o Karlu Vomáčkovi už nikdy neslyšela, proměnila jsem se v chápavou a naslouchající matku. Protože to bylo to jediné, co Elišce trochu pomohlo. Vyslechla jsem si, jakou má úžasnou blonďatou ofinku a umí si ji světáckým gestem nahodit dozadu. Pochválila jsem, jak mu to sluší na školní fotce. Každý večer jsem trpělivě poslouchala litanie o tom, jak se po něm dceři stýská. Nesčetněkrát jsem co nejpřesvědčivěji vyjádřila naději, že Karel Vomáčka jistě jednou její lásku opětuje (jen to ne!).
Rodiče, obrňte se trpělivostí. City svých dětí musíte respektovat a když se vám rozhodly se s nimi svěřit, važte si toho. Nemyslete si, že děti smí mít rády maximálně maminku a tatínka, v lepším případě babičku a dědečka. Vzpomeňte si, jaké to bylo, když jste sami byli zamilovaní (i když pro některé z nás to bylo skutečně v hlubokém dávnověku).
Výchova se změnila a když své děti bereme vážně, musíme brát vážně i jejich city. Děti jsou naším odrazem a nemiluje-li Karel Vomáčka vaši dceru, protože miluje Helenku Pařízkovou, která zase miluje Honzíka Voříška, svědčí to o tom, že se učí orientovat v milostných zmatcích, které budou pravděpodobně řešit celý život (ne, že bych jim to přála).
Jak moudře prohlásil malý kamarád mojí dcery, když komentoval situaci ve třídě: „Stejně se jednou mezi sebou budou muset dohodnout, kdo bude milovat koho, protože budou chtít mít rodiny, aby měli děti.“ Upřímně doufám, že má pravdu a že to tak skutečně dopadne.