Strašně dlouho mi trvalo, než jsem se naučila zacházet se vztekem. Odmala mě učili, že vztekat se je něco špatného. Něco, co bych se měla naučit ovládat. Něco, čím můžu ostatním ublížit a kvůli čemu můžu ztratit lásku svých bližních. Taky vám rodiče balili kufr a posílali vás z domu, když jste zlobili? Dodneška si na ty děsné scény v předsíni pamatuju.

Tahle metoda na mě fungovala tak účinně, že jsem nejenom přestala zlobit, ale zapomněla jsem dokonce, jak SE ZLOBIT na někoho jiného. Jako by mě nikdy nic nedokázalo rozhodit. Uvnitř mě to samozřejmě vřelo, ale na povrch to nebylo vidět. Vztek bloudil mým vnitřním labyrintem a neuměl najít cestu ven.

Trvalo mi spoustu let, než jsem pochopila, že vztek má hodně pozitivních vlastností. Že působí jako obrana a zastraší toho, kdo by vám chtěl ublížit nebo vás zmanipulovat. Je to v podstatě živočišná reakce, jako když dikobraz nastaví ostny a lvovi se zježí chlupy. Než jsem dokázala vztek projevovat, byla jsem jako dikobraz bez ostnů a lev bez hřívy. Bezbranná a zranitelná. Každý, kdo mi chtěl ukázat, že je silnější než já, mě mohl převálcovat. Já jsem tomu čelila křečovitým úsměvem, který samozřejmě agresora nedokázal zastavit. Při tom jsem čekala, až mě někdo zachrání. Jenže v džungli zvané život se musíte naučit zachraňovat se sami.

A tak jsem začala vztek v sobě hledat. Víte, jak je těžké se naučit zakřičet, když už jste dvacet let nezařvali? Hlasivky na to nejsou zvyklé. Ale hlavně jsem začala vztek jinak chápat. Jako přirozené vyjádření silných emocí. A emoce je třeba přijímat. Jediné, čeho bychom se měli bát, je to, že v nás zůstanou uzamčené a budou nás hlodat zevnitř.

Díky tomu všemu jsem začala i jinak vnímat vztek svého dítěte. To, že se válí po zemi a řve, neznamená, že já jsem špatná matka, která ho nedokáže správně vychovat, ale to, že se mu něco nelíbí. Místo na sebe jsem se začala soustřeďovat na to, jakou neuspokojenou potřebu vztek dítěte vyjadřuje.

O potřebách se dá totiž mluvit. Rodič může vysvětlit, proč je může nebo nemůže uspokojit. Několika jednoduchými slovy. Děti jsou chápavější, než si myslíme. A pokud se přece dál vztekají, můžeme jim pomoct vztek vyventilovat nějakým účinným, ale neškodným způsobem.

Naprosto geniální je obyčejné bušení do polštářů. Bušte do nich spolu s dítětem a ukazujte mu, jak se vám po tom uleví. Uleví se i jemu. Důležité je, aby se za svůj vztek dítě nestydělo a nemělo z něj pocit viny, jako jsem ho celá dlouhá léta měla já.

Vztek přece není nic víc, než pouhá emoce. A emoce nejsou pozitivní ani negativní. Pouze JSOU. A právě díky nim jsme zajímaví, vnitřně bohatí, složití a citliví lidé. Stejně jako naše děti.