Za pár dnů bude třicet let od sametové revoluce. Chystá se velká demonstrace na Letné, a tak se pojďme bavit o politice. I s dětma a možná hlavně s nima. Aby z nich jednou vyrostli voliči, kterým nebude šumafuk, kdo tam nahoře sedí.

Děti si v poměrně raném věku dělají vlastní názor na všechno, od lidí až po politiku, protože nás dospělé rádi poslouchají, o čem se bavíme. V tom jsou vycvičení jako tajní agenti. Eliška si vyslechla dost kritik na prezidenta i na premiéra, a tak samozřejmě chce vědět, co tam skřípe.

Na téma prezident:
„Babi, a proč chce pořád dělat toho prezidenta, když už je starý a nemocný?“
„Protože chce být důležitý,“ odpovídá babička.
„Ale přece každý je důležitý! Všichni jsou důležití pro svoji rodinu a svoje kamarády.“
„To máš pravdu.“
„Tak proč to tomu prezidentovi nestačí?“
Eliška velmi rychle kápla na to, co nefunguje v prezidentské kanceláři.

Druhý den pokračoval rozhovor na téma premiéra.
„Mami, a proč ten premiér chce moc?“
„Aby ochránil svoje zájmy a svůj majetek.“
„A jak to, že má takovou moc, když má nemoc?“ (Z čistě jazykového hlediska to je přece protimluv.)
„Nemoc má prezident, Eliško.“
„Má moc a nemoc,“ zasměje se Eliška, protože se jí líbí, jak si jsou ta slova podobná.

Já se tomu nesměju vůbec. Naopak se děsím toho, že moc a nemoc spolu možná souvisejí víc, než by připustil kdejaký jazykovědec.

Proč vlastně politici neběhají po hřišti, nehrají si s kamarádama a nejsou spokojení jako Eliška? Vytváření zákonů je určitě docela zábavná hra sama o sobě. Nemuseli by se ještě navíc obohacovat na úkor ostatních a mohla by jim stačit radost z běhání po schůzích. Stejně jako Elišce stačí to její běhání po hřišti.

My dospělí, přivyklí všeobecně panujícímu cynismu, se tomu už ani nedivíme. Ještě že nám děti občas připomenou, že to není normální.