Vždycky, když se máme sejít s kamarády a jejich dětmi, tajně se modlím, abych to byla já, na koho vyjde hodný policajt. Kdo že to má být? Přece moje vlastní dítě.

Když se ocitne víc dětí pohromadě, dochází k zajímavému úkazu. Jedno dítě se dříve či později začne chovat příšerně – to je ten zlý policajt. Druhé dítě coby hodný policajt je naopak vzorné k zulíbání. Platí pravidlo, že čím hůř se jedno dítě chová, o to lépe to druhé spolupracuje a je klidnější.

Zajímavé je, že absolutně nezáleží na tom, jak jsou děti vychované, ani na jejich věku a dokonce ani na tom, co krizi spustí. Většinou je příčinou něco, co by vyvolalo problémové chování u kteréhokoli dítěte. Jako například to, že nechcete své ratolesti koupit v obchodě další ohavnou gumovou hračku, která k nám zcela zbytečně přicestovala až z Číny. A jelikož je umělohmotná, pobyde si tu s námi v Evropě dalších pár set let, i když váš potomek si s ní přestane hrát už ten samý den.

Nedávno jsem právě tuhle situaci zažila. Ze začátku kvůli gumové hračce, kterou nedostaly, fňukaly obě děti. Ale velice rychle si rozhodily role. Jedno (naštěstí to moje) fňukat přestalo a se zájmem hledělo na to, co my, rodiče, uděláme s tím druhým dítětěm. To dále protestovalo a jeho vzpoura začala nabírat obrátky. Prostě se převtělilo do zlého policajta a v této roli se k našemu zděšení vyžívalo zbytek odpoledne.

Měla jsem štěstí, protože to mohlo být přesně naopak a toho zlého policajta bych schytala já. Kdyby nám tuto scénku nepředvedl někdo jiný, moje ratolest by ji pravděpodobně s gustem sehrála sama. Ještě že tu byl ten zlý policajt! Jen díky němu jsem unikla nepříjemnostem.

Moc ráda bych věděla, čím to je a co se za tímhle rozdělením rolí skrývá. Zatím mě napadly tři teorie:

1) Hodný policajt si říká, že kdyby vyváděl stejně jako zlý policajt, přivede rodiče definitivně do blázince. Tím, že on se chová slušně, částečně příšerné chování toho druhého vyváží a rodičům zbyde jakási naděje, že jejich výchova není úplně nanic. Hned zkraje říkám, že mám o této teorii své pochybnosti, protože podobné slitování nad rodiči se od dětí očekávat nedá.

2) Chování zlého policajta toho hodného přesvědčí o tom, že on se už proti rodičům bouřit nemusí, protože tuhle práci za oba zastane zlý policajt. Protirodičovskou vzpouru tak hodné dítě prožívá zprostředkovaně, a je tedy naprosto klidné. Hodný policajt nemusí ani hnout prstem a rodiče to schytají tak jako tak.

3) Děti si přejí být vnímány jako odlišné osobnosti. Proto se instinktivně snaží chovat jinak než ostatní ve skupině. Jedno dítě řve a rodiče z něj šílí, druhé je klidné a rodiče si ho chválí. Každému dítěti se tak dostane příslušné pozornosti a právě o to jim jde.

Všimli jste si u svých dětí něčeho podobného? Máte pro to nějaké vysvětlení? Jsem zvědavá, jaké s tím máte zkušenosti. Napište mi!