Rodič v cizině čelí paradoxní situaci. Pokud sám určitá, řekněme neslušná slova nepoužívá, dítě se je nemá od koho naučit. Je to dobře, nebo špatně? Na jedné straně je fajn, že takové dítě může mluvit pouze vzorně, protože nic jiného neumí. Nebude nadávat, nebude sprosté, zkrátka bude to takový andílek, kterého bude paní učitelka pochvalně hladit po hlavičce. A nebude domů nosit žádné poznámky v žákajdě.
Jenže si představte, jaké to bude, až takové dítě pojede na prázdniny do Čech. Část národa na něj bude mluvit tak, že mu z toho chudákovi půjde hlava kolem. Až mu někdo začne nadávat, bude se na něj pouze zdvořile usmívat. Nehledě na to, že nepochopí situace, které by pro něj mohly být nebezpečné. A nebude rozumět drsným hláškám ve filmech.
Naučit svoje děti analyzovat různé životní situace díky bohaté slovní zásobě je jeden ze základních úkolů rodiče. Takže jsem zpytovala svědomí a přestala s Eliškou mluvit tak strašně slušně. Přivedl mě k tomu Poseroutka, kterého píšu s velkým P, protože to je dětský hrdina známé série příběhů a momentálně můj učitel uvolněné mluvy (nikoli mravů).
Když Eliška přinesla domů první díl Poseroutky, šibalsky se culila.
„Mami, je tam spousta sprostých slov!“ oznámila mi s nadšením.
„Aha,“ řekla jsem neutrálně, abych Elišce nekazila radost. Do té doby jsem Poseroutku v žebříčku hodnotných literárních děl nestavěla nijak vysoko.
„Hurá, budu si je všechny číst!“ radovala se provokativně.
Pravděpodobně si přála, abych jí knížku z důvodů mravnostních zakázala a ona si ji mohla číst tajně. Pokud to ale není pornočasopis nebo traktát svědků Jehovových, je mi jedno, čím se Eliška ve chvílích četby zabývá. Hlavně, že čte.
Dcera se ponořila do knihy. Neuplynulo ani půl minuty a už za mnou přišla.
„Mami, co je to cvok?“ ptala se.
„Cože, ty nevíš, co je cvok?“ vyděsila jsem se.
Je možné, že moje dcera, odchovaná pohádkami Boženy Němcové, nezná tohle prachobyčejné slovo? Pravda je, že v Boženě cvoka nenajdete. Tam se to hemží bájnými oři, saněmi ve slujích, spanilými princeznami atd. Kde by se tam vzal cvok?
A tak jsem se nadechla a vysvětlila Elišce, co ji pohádky z 19. století nenaučily.
„Cvok je něco jako blázen, prostě blbec nebo pitomec. Víš, co je to pitomec?“
Eliška přikývla a mně se ulevilo. Nakonec to s tou její slovní zásobou není taková katastrofa.
Nezbývá mi, než se pokorně omluvit autorovi Poseroutky, kterým jsem zpočátku pohrdala. Jsem mu vděčná za to, že vyplňuje základní jazykové mezery mé dcery žijící v cizině. Jen ať se s ním Eliška pěkně vzdělává. Odteď ho bude mít jako povinnou četbu!
To samé platí i o docela běžných hovorových výrazech. Nedávno jsem dceři doporučila, ať řekne spolužákovi, který ji otravoval, ať si trhne nohou.
„A pomůže to, že si trhne nohou?“ podivila se Eliška.
„Dělat to nemusí,“ vysvětlila jsem jí. „Stačí, když mu to řekneš.“
Jenže co když má spolužák taky ochuzenou slovní zásobu a nebude dceři rozumět? Žije přece taky v cizině a rodiče na něj třeba mluví pouze slušně!
Nakonec jsem to nechala na Elišce, ať si to s ním ve škole vyřeší sama. Nepochybuju o tom, že pokud slova nebudou stačit, spolužáka nakopne do pozadí a tomu to okamžitě dojde. Gándhí a jeho teorie nenásilí je sice úžasná, ale někdy je v zájmu účinné komunikace třeba přejít od slov k činům.