Zajímalo by mě, jestli se už někdo setkal u svého dítěte s projevy rasismu. Je těžké si to připustit, protože děti jsou přece dobré a nezkažené bytosti, které na svět přicházejí nevinné jako andělíčci. Bohužel to není tak úplně pravda. Možná byly nevinné, když jim byl tak rok, ale od doby v zavinovačce se na ně leccos nečistého nachytalo.

Ačkoli Eliška vyrůstá v liberální, otevřené, nediskriminační, emancipované a tolerantní domácnosti, kdesi se na ni v průběhu jejího sedmiletého života nalepil rasismus.Sice žijeme v kosmopolitním Bruselu, ale chodí do české školy, kde jsou děti stoprocentně evropské a bílé. Není tu žádný zdravý euro-asijsko-africký mix, ve kterém by se naučila přirozeně pohybovat. Naše čtvrť je taky nudně bílá, až na japonskou školu hned vedle hřiště. Další výjimkou je africká rodina, která bydlí o dva domy dál.

Nedávno zaparkovali u nás před domem. Právě jsme se s Eliškou vracely domů a sousedi se sympaticky zeptali, jestli si smí před naším domem chvíli nechat auto, protože před tím jejich není místo. Odpověděla jsem, že stejně jezdím jen na kole, takže ať si tam auto nechají, jak dlouho chtějí.

Poté, co skončilo milé sousedské poklábosení, Eliška svrašila čelo a zeptala se mě, naštěstí česky, takže francouzsky hovořící sousedi tomu nemohli rozumět: „A co tady vlastně vůbec dělají?“
„Oni tady bydlí, Eliško, a potřebují někde zaparkovat.“
„A proč tady bydlí?“
„Proč by tady nebydleli?“ podivila jsem se té zvláštní otázce.
Mé nevinné dítko drsně odpovědělo: „V Bruselu mají přece černoši svojí čtvrť. Tak proč se tam tihle nepřestěhují a nebydlí tam se všema ostatníma černochama?“

Tohle mě teda porazilo. To, co právě Eliška předvedla, byl názorný příklad diskriminace, segregace a rasismu. V Bruselu je čtvrť Matongé, kde bydlí hodně Konžanů, ale rozhodně to není žádné ghetto a Afričani bydlí všude možně po celém městě.

Musela jsem urychleně jednat, nebo by z Elišky vyrostl příšerný xenofob. Vyhledala jsem pomoc v literatuře a okamžitě objednala knížku marockého spisovatele Tahara Ben Jellouna Tati, co je to rasismus?.

Tenhle pán žije v Paříži a jednou šel se svou desetiletou dcerou manifestovat za práva emigrantů. Takový příjemný nedělní program, dítě se něco dozví o politice a může popřemýšlet nad tím, proč si ve společnosti bohužel nejsou všichni úplně rovni.

Z tohohle nedělního odpoledne se ale vyklubalo něco zásadního. Pan spisovatel zjistil, že jeho dcera vlastně tak úplně nechápe, co to ten rasismus je. A začal jí to vysvětlovat. Jednoduše, podrobně, v krátkých větách, tak, aby to vzhledem ke svému věku pochopila. Dcera se ptala a on si její otázky zapisoval. To, co nepochopila, jí vysvětlil ještě jednou a jednoušeji, s nekonečnou trpělivostí, protože mu na tom fakt záleželo. Dělal to tak dlouho, dokud nezodpověděl všechny její otázky a jí nebylo všechno jasné.

Vyšla z toho knížka, která měla celosvětový úspěch. Tahar Ben Jelloun za ni dostal od OSN cenu a byla přeložená do více než pětadvaceti jazyků. A taky do češtiny.

Knížka je spíš pro starší děti, takže jsem ji Elišce při čtení ještě trochu zjednodušovala. Elišku bavila proto, že to byl živý rozhovor táty a dcery o zásadně důležitých věcech. Nepřečetly jsme ji sice celou, ale i tak ji to ovlivnilo.

Nedávno jsem šla na třídní schůzku s učitelkou angličtiny. Eliška tvrdí, že na hodinách angličtiny je to jako ve vězení, protože nesmějí mluvit jinak než anglicky a mají na to systém bodů, které jim učitelka za trest strhává. S překvapením jsem zjistila, že i když si Eli stěžovala na kdeco, vůbec se nezmínila o tom, že je paní učitelka černoška. A dost mě to potěšilo, protože to znamená, že původ pro ni přestal být příznačný. Učitelku vnímá sice jako ukrutného věznitele, ale je jí jedno, jestli je ten tyran bílý, černý, žlutý nebo jánevímjaký.

Po příchodu domů jsem se jí zeptala: „Eli, proč jsi mi neřekla, že je tvoje učitelka černoška?“
„A proč bych ti to říkala, to je přece jedno, ne?“
„To je fakt, že to je jedno, ale myslela jsem, že bys mi to přece jen pověděla.“
„Mami, rasy přece neexistujou. Lidi rasy nemají. Rasy jsou jen u psů.“
Rasy jsou jen u psů – to je přesná citace z knížky, kterou jsme četly před několika měsíci. Takže u Elišky zafungovala!

Děkuju, pane Tahare Ben Jelloune. Vaše knížka je důležitá proto, že budoucnost našich dětí je jiná, než bylo naše dětství. Naše generace se narodila do jednobarevné společnosti, v níž víceméně všichni zůstali tam, kde se narodili. Jenomže naše děti budou cestovat ještě víc než my a žít ve světě, který bude pestrý a bude se v něm mísit spousta kultur. Musíme je na to připravit už odmala, aby do toho světa vkročily ne se strachem a předsudky, ale s důvěrou a zvídavostí.