Eliška už minulý rok chtěla, abych jí řekla, jak je to doopravdy s tím Ježíškem a s dárky na Vánoce. Tehdy se mi ale zdálo, že tomu ještě potřebuje věřit. Nicméně letos jí je už osm let a na pravdu dozrála. Jen jsem nevěděla, jak tohle téma nakousnout.
Nakonec se to stalo přímo učebnicově. Stejně jako ve videu Kovyho o tom, jak prožíval Vánoce jako malý kluk, se před Eliškou jeden člen rodiny uřekl.
„Tohle je pravda asi jako to Ježíškovi,“ prohlásil v rámci vyprávění jakéhosi vtipu.
Eliška na mě upřela tázavý pohled. Jako matka jsem to totiž já, kdo určuje, co je pravda a co ne (zatím).
Honem jsem po téhle příležitosti skočila, i když mi bylo jasné, že to bude dost drsný moment ve výchově mého dítěte.
„Eliško,“ prohlásila jsem slavnostně. „To, co ti teď povím, pro tebe bude nejspíš těžké. Ale jsi už velká, tak ti musím říct pravdu.“
Ve vzduchu bylo cítit úplně hmatatelné napětí.
Statečně jsem pokračovala: „O Vánocích dávají dětem dárky rodiče. Když jsi na Štědrý den slyšela zazvonění zvonečku, tak to nebyl Ježíšek, ale já.“
Eliška chvíli seděla bez hnutí a vstřebávala ten šok. Pak se jí oči zalily slzami. Mně málem taky. Bylo to skoro jako v nějakém kýčovitém americkém filmu. Kdyby to mělo mít holywoodský happyend, zjevil by se v tu chvíli proti všemu očekávání v okně skutečný Ježíšek s náručím plným dárků a přesvědčil nás, že se jedná pouze o trapné nedorozumění. Protože ve skutečnosti existuje!
Ale jelikož život není sladkobolné drama, ale drsná realita, Ježíšek se nezjevil a jako obvykle jsem to musela vyřešit sama. Vzala jsem Elišku do náručí, abych ji utěšila.
Když má dcera dovzlykala, snažila se najít na celé situaci něco pozitivního.
„Takhle je to vlastně lepší,“ prohlásila. „ Aspoň nemusím psát Ježíškovi dopis, co bych chtěla za dárky, a můžu to říct rovnou tobě. Ne že bych mu teda někdy psala,“ dodala sebekriticky (nesnáší totiž psaní).
To ji vzpamatovalo natolik, že se pustila do mě.
„Mami, a proč rodiče dětem lžou, že dárky nosí Ježíšek?“
„To je taková hezká pohádka, aby děti měly radost,“ hájila jsem rodičovskou logiku.
Eliška se zamyslela.
„Takže když si dáváme o Vánocích dárky, tak jsme vlastně všichni jako Ježíšek, že jo?“
Líp bych tohle vánoční povídání nemohla shrnout. Takže buďte teď pár dní všichni Ježíškové, dávejte si dárky a mějte se rádi.